V čem pro vás spočívá krása plastické chirurgie? Co vás na oboru lákalo oproti chirurgii obecné?
Velkou část své chirurgické kariéry jsem strávil na I. chirurgické klinice na Karlově náměstí v Praze – v šichtách čítajících práci 80 hodin bez zastavení se, a po čase jsem si řekl, že to není zrovna to, co bych chtěl dělat celý život.Určitě to byla dobrá škola pro další praxi, ale lákalo mě něco, kde bych se mohl dál realizovat. Zájem o chirurgii ruky mě navíc postupně „přetáhl“ úplně k oboru plastické chirurgie, kde jsem viděl větší možnost seberealizace. Právě v tom nacházím krásu tohoto oboru – možnost dělat práci po „svém“ (při respektování obecných zásad a postupů) v menším týmu či sám, a vidět své výsledky velice brzy nebo téměř ihned.
Máte dlouholeté zkušenosti, jak se studiem, tak i prací v zahraničí (Francie, Velká Británie, USA). Liší se práce plastického chirurga v Americe ve srovnání s evropským pojetím? Liší se i vnímání a preference pacientek v jednotlivých zemích?
Ano, liší se. Řekl bych, že američtí kolegové mají o něco víc sebevědomí než ti evropští. Kolikrát s pýchou prezentují výsledky, které by v Evropě nebyly označeny za zdařilé a jedním dechem dodávají, že rovnou počítají s dalšími opravami – že to k tomuto oboru prostě patří a hlava je z toho nebolí. Když chce pacient korekce u nás, chirurg pracuje na první dobrou. Vnímání a preference pacientek se pak liší jak časově, tak i regionálně. V Americe stále „letí“ kulaté implantáty a anatomický, přirozenější tvar implantátů jim zas až tak moc neříká. Můj přítel, londýnský plastický chirurg Patrick Mallucci říká, že často, když prezentuje výsledky augmentací s anatomickým implantátem, Američané kroutí hlavou a říkají, že implantát tam přece není vidět. Měřítka ideálu krásy jsou tam jednoduše jiná.
V čem vidíte největší přínos ve vývoji plastické chirurgie během posledních let?
Pokud pominu úspěchy rekonstrukční chirurgie typu transplantace ruky či transplantace obličeje, což bylo ještě před 20 lety nemyslitelné, tak v estetické chirurgii je to nepochybně technologický vývoj, který nám přinesl nové materiály a tím rozšířil spektrum výkonů a jejich indikací. V posledních letech přichází stále nové druhy gelu v silikonových implantátech, nové typy povrchů prsních implantátů, a objevily se i nové liftingové nitě, ošetření tukové tkáně a tkáňových výplní.
Jednou z vašich hlavních specializací jsou augmentace prsou, pro které jste pacientkami vyhledáván. Co je “tajemstvím” vašeho úspěchu a spokojenosti klientek?
Preferuji spíše přirozený tvar prsu, což často znamená použití anatomického implantátu a objemu, který by měl být proporcionální ke zbytku těla. Pokud jedno nebo druhé není splněno, je vidět, že prsa nejsou přirozená. A to nepovažuji za hezký výsledek, i když to často požadavkem dam je, zejména těch mladších věkových kategorií. Pokud si žena nechá u konzultace poradit, téměř vždy se dostáváme k mírnění požadavků na velikost implantátu a vždy připomínám, že platí – větší implantát = větší starost, menší implantát = menší starost.
Do jaké míry musí plastický chirurg být i psychologem?
Je to velmi důležité. I když se ale mnohdy snaží, může se stát, že ani zkušený chirurg za krátkou konzultaci ne zcela odhadne. Při počátečních konzultacích je ale naladění se na povahu, psychický stav a postoje pacientky skutečně zásadní. Cílem je vždy uspokojit požadavky, a zároveň dospět k esteticky i zdravotně rozumnému výsledku
Základem vaší práce je i estetické vnímání. Promítá se v tomto ohledu vaše profese i jinak do vašeho života? Jaký je váš vztah například k výtvarnému umění?
Každý má rád krásné věci a ani já nejsem výjimkou. Mě fascinuje krásná architektura a smekám klobouk před těmi, kteří dokázali vytvořit něco, co přetrvá léta, či dokonce věky – něco, co je přežije. Když ale příroda nadělovala talent k výtvarnému umění, tak si řekla, že se mnou vůbec nebude marnit čas, a raději nadělila dvojnásobnou dávku mému synovi.